Jak byl únor na hezké počasí skoupý, tak nám to březen vynahradil. Dalo se pozorovat každou noc od začátku měsíce, takže prvních 14 dní by bylo úžasných, jen kdyby tam nestrašila orbitální žárovka (a saharký písek). Měsíček ale postupně zháší, takže použitelná noc se každým dnem prodlužuje. Do novu, který nastává 19. 3., je už jen pár dní, tak si pojďme představit březnovou kometární hitparádu.

O přízeň nejjasnější kometky třetího měsíce roku 2026 soupeří hned čtyři jasné vlasatice. To už jsme tu dlouho neměli. Dvě na večerní obloze a dvě na ranní. Z nich jedna dvojice rychle zjasňuje, druhá bohužel ale už slábne. A kdybychom se dostali pod jižní oblohu, mohli bychom přidat k této čtveřici ještě další dva kousky. No není to paráda?

Zvečera můžeme sledovat postupně slábnoucí, ale stále výše se promítající C/2024 E1 (Wierzchos). Přechází z Eridanu do Býka a ze stávajících 10 mag do konce měsíce asi další magnitudu ztratí, stále ale bude snadným cílem i pro trpasličí dalekohlídky.

To C/2026 A1 (MAPS) sice hezky rychle zjasňuje, topí se nyní ale chvíli po západu slunce na soumrakovém nebi už v sajrajtu nízko nad západním obzorem. Co je platné, že má také 10 mag, když nám za chvíli zmizí v záři naší mateřské hvězdy, kterou začátkem dubna jen těsně mine. Proto pečte lovte teď! Nikde není zaručeno, že přežije průlet perihelem a předvede pořádnou šou. I když bychom si to dozajista přáli. Tak budeme alespoň doufat.

Ranní obloha je na tom podobně. Hezky vysoko v hlavě Hada pomalu uvadá kráska měsíců minulých 24P/Schaumasse. Udávaná jasnost kolem 10 mag ale klame. Je totiž velmi velká a difúzní, proto ne zas tak snadná, zejména na horší obloze. Berte na ni spíš větší kalibr, ať vás svojí rozplizlostí příliš nezklame. A i kdyby zklamala, nezoufejte!

Máme tu totiž perfektní náhradu. C/2025 R3 (PanSTARRS) stále potěšitelně zjasňuje a má se konečně k světu. Překonala již hranici 10 mag a zatím nehodlá brzdit! Je hezky kondenzovaná, takže vypadá jako malá kulovčička a na ranním nebi v Pegasu nejde přehlédnout. Jen je za svítání stále dost nízko. Pomalu se to ale zlepšuje. Jenže v dubnu udělá otočku a zalomí to zpátky ke Slunci a frnk na jižní oblohu, tak nemůžeme moc otálet. Žádná šance během tohoto novu se proto nesmí promarnit!

Jestli je půlnoc pro vás ten pravý čas, tak vaše kometa bude 29P/Schwassmann-Wachmann. Ta tou dobou totiž kulminuje pod ocasem Lva a snadno se tam i nad φ Leo hledá. Díky nedávným outburstům je stále v dobré formě, má kolem 11 mag, ale každým dnem opět více difúznatí. Nikde není ale rečeno, že s bláznivými nápady pro letošek končí. Je proto dobré ji průběžně sledovat, stačí vám na to trpasličí desetipalec.

Bohatou nabídku mám i pro plnoleté bumbrlíčky. Komet kolem 15 mag je na obloze stále fůra. Zvečera se dají pořád pozorovat C/2022 N2 (PanSTARRS) nebo 240P/NEAT, později v noci vysoko v Raku můžeme ulovit C/2022 QE78 (ATLAS). Nad ránem toho je také dost. Nejprve 235P/LINEAR a C/2021 G2 (ATLAS) v Hadonoši a poté C/2023 R1 (PanSTARRS) s C/2024 J3 (ATLAS) v Orlu. V Pegasu pak kromě výše zmíněné eRtrojky nezapomeňte na C/2026 B2 (Sun-Gao). Ta ve svém slábnutí lehce zaváhala a o maličko se zase rozzářila, takže její dny ještě nejsou zdaleka sečteny! Minule zmiňovanou C/2025 L1 (ATLAS) už nehledejte. Než k nám z jižních vod doplula, tak se rozplynula. Je po ní. Tady bohužel neplatilo pověstné „kdo si počká, ten se dočká“. Škoda. Budiž ji vesmír lehký.

A to je pro dnešek vše. Budeme s napětím sledovat, jak se Ájednička vyvine, jestli z ní něco (třeba ohon) od nás uvidíme a co z ní zůstane. V dubnu si povíme…

Vic KaL ◊!

PS: Lovíte? Lovíte? Tak se pochlubte!

Na březnové večerní obloze se počátkem měsíce rozloučíme se Saturnem, ale dále na ní září jasná Venuše. Jupiter má ideální podmínky pro pozorování dalekohledem a v několika posledních dnech jsme byli svědky výborného seeingu, tak neváhejte a pozorujte – již 10x zvětšující triedr odhalí pohyby čtyř největších měsíců, malý dalekohled s průměrem 6-8 cm se zvětšením kolem 100x ukáže oblačné pásy i GRS a stíny přecházejících měsíců, většími přístroji pak lze sledovat další podrobnosti v atmosféře planety. Kometa Wierzchos docela zklamala, tak můžete zkusit C/2025 R3, která nyní rychle zjasňuje. Koncem března zakryje Měsíc na večerní obloze hvězdu Regulus.

Mapku v PDF stahujte zde: skymap_03-2026

Mám ty zimní večery nebo rána rád, když se sejde chladný a průzračný vzduch s možností viditelnosti jasného Merkuru. Ten pak září nad obzorem nepřehlédnutelně jako velmi výrazná hvězda. Takové okamžiky ale nejsou časté. V období, kdy má planeta alespoň −1 mag, může být planeta dost nízko a často nevyjde počasí. Únor 2026 však patřil k těm, kdy nám pozorování vyšlo. A navíc bylo možné vidět všechny planety, tedy kromě Marsu, který má nevýhodnou polohu ráno a je opravdu blízko Slunci.

Už jsem zažil Merkur o ještě vyšší jasnosti, ale letošní viditelnost 15. února z hor za dobré průzračnosti po dlouhé době předčila očekávání. Stačilo kouknout očekávaným směrem a nad Ještědem svítila výrazná mírně načervenalá hvězda. O něco výše byl navíc ještě Saturn s velmi slabým Neptunem, pod Plejádami Uran a v Blížencích Jupiter, přes který zrovna začal přecházet Io se svým stínem. Docela příjemná planetární procházka byla dobrým doplňkem k snaze zachytit několik slabých komet. Venuši jsem už nestihl, byť musela být už také dobře vidět, než zapadla, ale schoval jsem si její lov na později.

Další příležitost přišla 20. února. Ještě v iQLANDII jsem zaznamenal krásně jasnou oblohu se srpkem Měsíce a poté cestou z práce, mezi Libercem a Jabloncem, s výhledem na Ještěd konečně zachytil Venuši alespoň fotograficky mobilem. Okem byla na mě moc slabá. Mohly za to i nasouvající se mraky.

Doma po setmění pak ale vykoukl krásně i Merkur a Saturn. Už to viditelně bylo horší, ale pořád byl dobře vidět a opět se potvrdilo, že jestli někdo ve středověku neviděl Merkura, tak to je jen pověra. Tato planeta je několikrát ročně dobře vidět. Stačí jasná obloha a výhled k obzoru.

—

K planetám jsem se nakonec dostal vícekrát, ale opravdu špičkové bylo pozorování 25. února, kdy prakticky všude byl velmi dobrý seeing. Nadto večer byla skvělá dohlednost. Už za světla jsme okem viděli Venuši, nemusela být ani kdovíjaká tma, ale pak se přidal i okem viditelný Merkur, přestože byl níž a zeslábl a samozřejmě byl vidět i nedaleký Saturn. Hned u něj byl pomocí dalekohledu viditelný Neptun. Hůře při zvětšení 40, bezvadně při 200×. Uran na rozdíl od Neptunu byl zřetelný lehce namodralý kotouček. Jupiter byl opravdu překrásný, GRS přímo svítila a obraz byl chvílemi klidný i několik sekund bez hnutí. To se jen tak nevidí. Do toho nádherný Měsíc po první čtvrti.

Přikládám zajímavou koláž mobilovek za okulárem – duhová Venuše byla naprosto úchvatná, ale i Merkur potěšil a fáze ukousnutého Měsíce byla zřejmá.

Potěšila mě bezproblémová viditelnost dlouhoperiodické proměnné Mira Ceti. Na tu jsem posledně zapomněl se zaměřit. Komety Wierzchos a MAPS byla slabé, zvláště ta Kreutzovka je strašně difúzní a prakticky se nedala zachytit.

Z živého pozorování na tabletu mám na ukázku dvě klasiky ze souhvězdí Oriona – oblast Plamínku a Koňské hlavy a pak Velké mlhoviny v Orionu. Na slabší mlhoviny jsem mířil kamerou dvě minuty, na tu jasnější stačilo 30 sekund (přes 10cm dalekohled).

MaG

Typické mizerné zdejší únorové počasí mě donutilo popřemýšlet o zemích, kde vědí, jak vypadá sluníčko, kde se jen nedívají na mraky, zkrátka jsem potřeboval vymyslet, kam vyrazit pozorovat, kde jasná obloha není jen sen. Naštěstí se takové místo našlo na počátku týdne hned u našich jižních sousedů, takže jsem nemusel cestovat nijak daleko. Proto aby mohlo vzniknout toto okénko, vydal jsem se letos poprvé do rakouských Alp. A vyplatilo se.

Z dobré dvacítky aktuálně viditelných komet se jich podařilo odpozorovat sice jen 15, když v druhé půli noci ještě rušil couvající Měsíc, všechny důležité se ale zalogovat podařilo a to hlavně díky výtečným podmínkám a také přítomnosti 27″ cestovního dobsonka. Zde uvedu jen ty jasnější, neboť předpokládám, že takovými kukátky se u nás příliš často nepozoruje.

Než přijdou na řadu nové krásky, musíme se spokojit se slábnoucí 24P/Schaumasse jako nejjasnější kometce únorové nabídky. Stále se sice drží kolem 10. hvězdné velikosti, je ale pěkně velká a hodně difúzní, takže vyžaduje kvalitní oblohu. Bohužel kulminuje až nad ránem na rozhraní Pastýře, Panny a hlavy Hada, takže to je objekt spíše druhé půle noci.

Pokud chcete zkusit raději něco na večerní obloze, tak rozhodně doporučuji rychle zjasňující C/2025 R3 (PanSTARRS). Tu najdete v Pegasu, který ale brzo zapadá. Viditelnost zvečera se tedy den za dnem zhoršuje, ale začne být lépe pozorovatelná pak zase nad ránem, tak o nic nepřijdeme. Nyní má kolem 13 mag a bude zajímavé sledovat, kam až to v dubnu, kdy projde perihelem, dotáhne. Věřím, že to bude nakonec pěkná triedrová kometka.

Ještě větší pecka by mohla být první letos objevená kometa C/2026 A1 (MAPS). Nebudu spekulovat, jak to s tímto zajímavým Kreutzem dopadne, jen zmíním, že už je pozorovatelná a 27″ zrcadlo potřeba není (i když na prvotní vyhledání nebylo na škodu). Nachází se jen nízko nad jihem na začátku astronomické noci a prochází zajímavými oblastmi plných galaxií na rozhraní Pece a Eridanu. Jak už to tak u těchto lízačů slunce bývá, lepší podmínky mají pozorovatelé na jižní polokouli. Díky objevu dlouho dopředu před přísluním ji ale nyní můžeme pozorovat i my seveřané. Překonala hranici 15 mag, tak hurá na ni!

Kdo se ještě nerozloučil s interstelární kometkou 3I/ATLAS, tak má poslední šanci! Ta také překonala magickou hranici 15 mag, ale opačným směrem. Slábne nyní opravdu rychle, takže o březnovém novu si o ní necháme už jen zdát. Hledá se snadno vysoko v Blížencích nedaleko Eskymáka, jen se nesmí zrovna promítat na nějakou slabou hvězdičku, kterých je kolem nespočet.

Komet kolem 15 mag je na obloze ostatně mnohem více. Slábnoucí 240P/NEAT v Býku u Plejád a stejně nanicovatou C/2022 N2 (PanSTARRS) jen o kousek vedle přes hranice v Beranu už skoro nemá smysl zmiňovat. Možná bych dal ještě šanci C/2022 QE78 (ATLAS) v Raku, která je přeci jenom o něco snazší (14,5 mag), nebo podobně slabé (14 mag) ranní 235P/LINEAR ve Štíru, případně ještě znovu se objevující C/2021 G2 (ATLAS) z Hadonoše. Zmínit ale určitě musím darebnou 29P/Schwassmann-Wachmann, která mi opět provedla záludnost.

Zatímco první noc (8. 2.) jsem ji v 20″ sotva vyduchařil jako slaboučkou mlžinku s trochu jasnějším jadérkem, hned další pozorování (9. 2.) jsem valil bulvy. Na jejím místě zářila jasná hvězda 12,5 mag! Tedy outburst v přímém přenosu! Vzpomněl jsem si při tom na podobnou kulišárnu, co mi udělala 12P v létě 2023. Slabou původní obálku 29P se podařilo vykoukat až v 27″ zrcadle. Divím se, že se o tom nepíše v odborných kruzích. Asi mají kometáři teď jiné starosti.

A jednou z těch starostí bude kromě budoucnosti výše zmíněného sungrazera asi i nová kometa SWAN, kterou svět neviděl. Takže ani já :) Nebyla ještě fotografována ze Země, ale už je to na spadnutí, si myslím, tak se snad pak záhy dočkáme i definitivního označení. Co už jméno má, je kometa C/2026 B2 (Sun-Gao). A je i viditelná. Měsíc neměsíc, na ranní obloze v Delfínu byla z Alp celkem snadná. Ze stávajících 13,5 mag ale bude rychle slábnout, takže o tomto novu bude asi jediná šance. Snad vyjde počasí.

Nabídka pro druhý měsíc roku 2026 je téměř kompletní. Chybí v ní z jižních vod vystupující ranní C/2025 L1 (ATLAS), které doposud vadil Moonulák, a C/2024 T5 (ATLAS), co je s deklinací −33 ° pořád proklatě nízko. Ale ty klidně ještě počkají. Navíc do příště zjasní. Za svítání se nám znovu objevují staré známé C/2024 J3 (ATLAS) a C/2023 R1 (PanSTARRS). Obě jsem viděl naposled v prosinci a rovněž i s nimi není žádný spěch. Neutečou. Tak se mi zdá, že se máme na jaře na co těšit!

To je prozatím vše. Nov nastává už 17. 2., za necelý týden, je potřeba být připraven! Hurá na ně!

Kometám zdar!

Vic KaL ◊!

PS: Teď se zdá, že by se v neděli mělo vyjasnit i u nás! Jsem zvědav na vaše úspěšné i neúspěšné pozorování. Pochlubte se! Lovu zdar!

Neuvěřitelně zajímavá, jasná a dynamická polární záře navštívila naši oblohu 19. ledna. Když jsme na obloze viděli ty rychle se objevující a zase zhasínající světlé oblaky, nebo rychle se měnící zelené záclonky nad severem, asi by nás nenapadlo, jak vzdálené jsou tyto výrazné středoevropské záře od třeba i trochu méně výrazných září na severu Evropy. Dobře nám to ale připomnělo pozorování výpravy Vojana a Kuby do Švédska. Byli ve správný čas na správném místě a přálo jim i počasí. A tak zažili ještě hezčí a dynamičtější polární záři, než se dá vidět u nás.

Nejprve se ohlédněme za tou lednovou září. Něco takového tu přeci jenom ještě nebylo. Nebo? Přesně nad tím jsem se zamýšlel. Ano, už naživo jsem při natáčení unikátních videozáběrů říkal, že za něčím takovým se musí do Švédska a že jsem něco takového dosud neviděl, takže mimořádné to bezpochyby bylo.

Jedno je jisté. Už jsme tu měli větší a jasnější polární záře. Nezapomenutelná je především ta z noci 10. na 11. května 2024. Podle záběrů těch šťastlivců, co neměli nad sebou oblačnost, ale i podle toho, jak dynamické v ní byly změny, jak se také objevovaly jasné skvrny a zase rychle mizely, musela tato záře předčit svou intenzitou tu poslední z ledna 2026. A podobné intenzity, i když opět výrazně schovaná za oblačností, musela být Halloweenská záře 30./31. 10. 2003. Osobně jsem tehdy viděl zelenou i červenou záři sahající až na jihovýchod do Oriona. Velká svým rozsahem byla nepochybně i následná záře 20. 11. 2003. Za mě tyto tři byly jasnější než ta poslední.

Každopádně 19. leden 2026 se stejně zapíše do historie, protože způsob, jakým se vše dokonale sešlo a jak ohromující divadlo to na obloze bylo, přes všechny možné pochybnosti řadí tuto záři mezi nejunikátnější zážitky posledního čtvrtstoletí. A že se to opravdu dokázalo sejít! Na Slunci se objevila pěkná aktivní oblast, byť nijak velkého rozsahu, ale dost aktivní, aby vyprodukovala i několik silných erupcí. A hlavně ta nejlepší X2,1 se odehrála 18. 1. zrovna v době, kdy se skvrna nacházela poblíž středu slunečního kotouče.

18. ledna došlo v AR4341 k silné a dlouhotrvající erupci X1,95. Už na první pohled bylo jasné, že je doprovázena i silným výronem plazmatu z koróny. Zdroj: NASA/SDO/AIA.

Animace oblaku plazmatu (halo CME) v koronografu CCROR-1 na geostacionární družici GOES-19. Zdroj: NOAA.

Uvolnění oblaku částic, CME (Coronal Mass Ejection) bylo také ukázkové. Šlo o téměř ideální kruhovou CME, nebylo pochyb, že oblak hmoty je mířený přímo k Zemi. Co potom hodně překvapilo byla i poměrně silná protonová bouře, která neustále sílila až 19. ledna večer při příchodu CME dosáhla maxima na úrovni nejvyššího stupně S4, což nastalo poprvé od roku 2003.

Samotný příchod CME překvapil. Dorazila dříve dokonce i než předpovídaly modely NASA a NOAA (oba očekávalay průchod CME kolem 1 SEČ 20. ledna). Sluneční vítr dosáhl velmi nadprůměrné rychlosti 1100 km/s, okamžitá maximální změna v magnetickém poli slunečního větru byla impozantních více než 90 nT a Bz komponenta spadla v jednu chvíli na neuvěřitelných -58 nT. V tu chvíli bylo jasné, že to nemůže zůstat bez odezvy v magnetosféře Země a to se taky stalo. Začalo to přitom nenápadně slabou červenou září, která postupně rostla od 21:20 až do 22. hodiny. Ačkoli první dynamické světlé záblesky se objevovaly již od 21:55, hlavní první vlna měnících se záclon světlé zelené barvy přišla až kolem 22:15. Ale pak se to opravdu rozjelo a to, co jsme měli možnost pozorovat, bylo skutečně mimořádným divadlem.

Když se začaly v blízkosti zenitu rozsvěcet výrazné bílé až tyrkysově zelené oblaky, nebylo pochyb, že se děje něco, nad čím v tu chvíli zůstával rozum stát. A tento jev trval především od 22:30 do 22:50 a oblaky se postupně stěhovaly víc a víc k jihu a občas tvořily souvislý pás od východu k západu.

Světé oblaky nás poté pomalu opouštěly, poslední jsem zaznamenal kolem 23:02, a pak už pokračovala jen sama o sobě velmi výrazná červená a pod ní zelená záře nad severem, která tam vlastně svítila celou dobu. Intenzita směrem k půlnoci klesala a tak jsem už pak dál nepozoroval. Famózní zážitek už nám prostě neměl kdo vzít a bylo na čase ho jet domů vstřebat. Pro mě osobně bylo pozorování umocněno tím, že jsem mohl vidět celý průběh záře od jejího počátku až do poklesu z velmi tmavé loklaity na Severáku v Jizerských horách. Navíc panovalo zcela jasné počasí a fáze Měsíce byla kolem novu. Byly to prostě neopakovatelné a ideální podmínky.

A nyní oklikou zpět k poslednímu zážitku, který si nadělili Vojan s Kubou ve Švédsku. Naplánovali totiž výlet k polárnímu kruhu ideálně v době, kdy zrovna na Slunci z ničeho nic vylezla nová velmi aktivní oblast. Okamžitě v ní začalo docházet k velmi silným erupcím, ale tedy co bylo unikátní, prakticky kromě jediné nebyly doprovázeny výrony plazmatu (tedy žádné CME a žádné jasné polární záře). Přesto měli hoši štěstí, protože 2. února po půlnoci našeho času zde došlo k jedné z nejsilnějších erupcí aktuálního maxima sluneční aktivity, kategorie X8,1. A hlavně došlo i ke slabé CME, jejíž okraj nás měl zasáhnout během týdne, kdy se hoši vydali na sever.

A skutečně, v noci ze 4. na 5. února byla v severním Švédsku vidět nádherná polární záře, přesně když ideálně odpoledne narazila vlna částic na zemskou magnetosféru. Z fotografií a videa je patrné, že šlo o mimořádný zážitek zcela jiný, než jaký můžeme pozorovat u nás. Přitom Kp index dosahoval jen mírné intenzity 3-4 a výchylky v magnetickém poli slunečního větru nebyly výrazné. Hoši však byli ve správný čas na správném místě, přesně u okraje aurorálního oválu, kde docházelo k velmi rychlým a intenzivním změnám, ne nepodobným tomu, co jsme zažili 19. ledna u nás, jen zde s mnoha drobnými detaily v pruzích po celé obloze.

A nejlepší na tom všem je, že podobný zážitek si může dopřát každý, kdo se s Vojanem domluví a nechá se jím doprovázet. Má nejen zkušenosti, ale především vlastní ubytování přímo na polárním kruhu.

Autor textu a fotografií Martin Gembec, foto Švédsko: Jakub Kuřák.

Únor je ideálním obdobím pro pozorování Jupiteru – již poměrně brzy večer je dostatečně vysoko nad obzorem. Zato období viditelnosti Saturnu pomalu končí, ten se po konjunkci se Sluncem v plné parádě ukáže opět na podzim, kdy už bude prstenec přece jenom trochu více rozevřen. Na únorové večerní obloze bude Saturn stále ve společnosti Neptunu a k nim se v polovině měsíce přidá i Merkur a koncem měsíce Venuše. V poslední únorové dekádě se na večerní oblohu přesune kometa C/2024 E1 (Wierzchos), která by měla být viditelná v triedru či malém dalekohledu.

Mapku s dalšími podrobnostmi stahujete v PDF zde: skymap_02-2026

Navazuji tímto na starší článek věnovaný hledání nejlepšího místa na pozorování v Alpách, který se tehdá setkal s docela slušným ohlasem. Vítěz nakonec vzešel, ale zároveň jsem tam zmínil, že jezdit se do hor dá, jen když není sníh, tedy ve značně limitovaném čase zhruba od června do října. To jsem ještě nevěděl, jak hluboce jsem se mýlil! Ono to není totiž tak úplně pravda. Vezmu to stručně. Vytipoval jsem a projezdil minulý rok v zimním období mnoho zajímavých míst a vyzkoušel pak na vlastní kůži, že zima není důvodem sedět doma za pecí a při tom nadávat na mizerné počasí a že sníh na horách není vůbec nepřekonatelnou překážkou pro kvalitní astronomická pozorování. Chcete vědět, kam se dá zajet s dalekohledem, když je třeba u nás inverze a když je všude jinde bílo? Kde že je nejlepší místo na pozorování během mrazivých nocí? Tak čtěte dál…

U našich jižních sousedů v Rakousku to je téměř passé. Vysokohorské silničky jsou vesměs zavřené. Existují však výjimky. Tou pro nás nejpřijatelnější je Postalm, kde se silnice udržuje sjízdná celoročně. Cesta tam od nás ze severu zabere jen něco málo přes pět hodin. Je to tedy pro našince jedno z nejblíže dostupných míst. Za vjezd se platí (léto 13,50 €, zima 17,00 €), ale po 18. hodině již nikdo v kase u závory nesedí, tak je průjezd volný. V zimě, kdy se brzo smráká, tam není noha už od setmění. Nevýhodou je malá nadmořská výška – pouhých 1300 metrů. Rozhled všemi směry je ale ucházející, jak je dobře vidět na tamní kameře, nejvíce vadí hory na jihovýchodě. Světlo z nedalekého Salzburgu schovaném za kopci nijak významně neruší, moje SQM-L tam běžně ukazuje v zenitu 21,5–21,6 MSA. Jenže z devíti nocí, co jsem tam pozoroval, jsem měl slušný seeing jen dvakrát (v březnu) a vynikající jen jednou (v prosinci). Je to tedy spíš nouzové stanoviště, když nic lepšího není.

V Rakousku toho víc asi už nenajdeme. Vyjet se dá po většinu roku ještě na také placenou (9,50 €) Roßfeldstraße, ale tam už je výše zmíněný Salzburg příliš blízko, tak bych tam jezdit za tmavou oblohou moc nedoporučoval. Je potřeba jet zkrátka víc na jih – do Tyrolska, ale do jižního, prostě do Itálie.

Jižní Tyrolsko je totiž země zaslíbená. Cesty tam také zdolávají vysoká pohoří. Na rozdíl od Rakušáků Italové za průjezd horskými silničkami ale nechtějí platit. A že těch krásných průsmyků tam mají!

Můj oblíbený je Jaufenpass. Stačí přejet Brenner, sjet do údolí a znovu vyjet na kopec a jste tam. Z Liberce je to jen něco málo přes 700 km po rychlých německých dálnicích, navíc bez poplatku. Silnice přes sedlo ve výšce 2095 m n. m. je udržovaná celoročně. Oficiálně tam mají zákaz vjezdu po 20. hodině, ale to nikdo neřeší. Bar Edelweiss může celou noc nehezky svítit, u něj se proto pozorovat moc nedá, ale o trochu níže je pěkný plácek u autobusové zastávky, kde už světla neruší. Provoz na silnici je přes noc v zásadě nulový, ráno tam projede maximálně pluh. Co by tam taky jinak kdo dělal? I tak ale doporučuji popojet na maličké parkovišťátko mimo hlavní silnici. Tam je jen problém se v zimě po úzké zledovatělé klikaté cestičce vyškrábat. Sněhové řetězy nebo minimálně pohon 4×4 silně doporučuji, zvládnul jsem to ale naponěkolikáté i s předokolkou na celeročních pneu, i když jsem to raději pak už znovu pro jistotu neriskoval, je to fakt o hubu. Odtud je však nejlepší výhled do všech stran, může tam na druhou stranu ale více foukat. Byl jsem tam zatím čtyřikrát a zažil tam jednou začátkem března opravdu suprovou noc s výtečnou průzračností a skvělým seeingem, kdy SQM-L lezlo k 21,8 MSA. Proto to tam asi mám tak rád.

Špičkovou noc jsem zažil i na sousedním sedle Penser Joch. Tam se dá vyjet až do výšky 2211 metrů. Zdá se, že čím výš, tím líp. Na západ vadí vysoký kopec, jinak ostatními směry je výhled perfektní. Zvečera a pak nad ránem tam může být trochu provoz, ale není to nic hrozného. Také tam někdy hodně fouká, chce to sledovat předpovědní modely. S tím se váže jedna veselá historka z pozorování. Loňskou poslední noc před Silvestrem jsem tam zaznamenal extrémní podmínky: teplota −17 °C, vichr o rychlosti přes 70 km/h. Dalo se ale schovat za vyfrézovanou sněhovou hradbu, kde vítr tak nefičel. Jen tam postupně počas noci navál obrovskou závěj, kterou zasypal zaparkované auto až po střechu, že se do a z něho dalo dostat jen kufrem. Když mě pak cestáři ráno vydolovali pozadu lanem ven, zbyl tam ve sněhu dokonalý obtisk vozu.

Tento průsmyk (a i mnoho jiných) se ale na zimu, když je více sněhu, zavírá. Je potřeba sledovat aktuální situaci. Já používám Pässeportal. Stalo se mi, že než jsem tam z domova dojel, tak ho zavřeli, ale o dva dny později byl už zase průjezdný. A když je zavřený, tak je zkrátka zavřený a je tam zamčená závora, takže se tam fakt dostat nedá, jedině tankem, to už jsem zjistil :þ

Na zimu se zavírá i Timmelsjoch. Ten je jinak z italské strany zdarma přístupný, z opačné strany vjezd Rakušáci zpoplatňují. Z nejbližších sedel v okolí je v nejvyšší nadmořské výšce (2474 m), kolem dokola jsou ale mohutné hory s třítisícovými vrcholy, což astronomické účely značně omezuje. Čistý výhled je jen údolím na jihovýchod a to je trochu málo. Proto ho ani nedoporučuju.

Vydáme-li se ještě více na jih pod Bolzano, najdeme tam také pár hezkých míst na pozorování. Ta se hodí pro případ, kdy by se na severu držely mraky. Vyzkoušené v zimě mám například Passo di Lavazè, které sice s výškou jen 1808 m nemůže konkurovat ostatním, bude tam ale zase třeba tepleji. Hotýlek u jezírka celou noc svítí, když ale zůstanete na velkém a v noci prázdném parkovišti severně, nebude vás nic rušit. Vadí jen vysoká hora blokující výhled na jihovýchod. Tma tam umí být dobrá (SQM-L 21,6 MSA).

Ještě dál na jih můžeme pokračovat na Passo Manghen (2047 m). Tam vede úplně boží úzká klikatá silnička, která se využívá jako RZ při rally, za sněhu ale nebude průjezdná. Místo je to stísněné, pozorovat se ale dá buď přímo na heliportu, nebo lépe hned pod ním, kam se dá zajet i autem. Západní obzor je krytý vysokými horami, opačným směrem je ale výhled pěkný.

Zatím nejjižněji, kde jsem v Itálii pozoroval, bylo u Lago di Garda. Konkrétně na Passo del Tremalzo. To je sedlo ve výšce 1700 metrů nad mořem a může tam být proto i v březnu ještě hodně sněhu. Obloha je tam už značně poznamenaná světlem z Pádské nížiny, ale pokud je v údolích inverze, tak to tam není zas tak špatné, jak by se mohlo zprvu zdát. Hotýlek, když jsem tam byl, nesvítil.

Když bychom to vzali od Bolzana na východ, najdeme tam také vhodná pozorovací stanoviště a nemusíme jezdit ani až do Dolomit. Pozorovat se dá kupříkladu v průsmyku Valles, který je i přes nadmořskou výšku přes dva kilometry sjízdný celoročně. Jen to nechce zůstávat na parkovišti v sedle, kde je moc světla, ale buď popojet 200 metrů do zatáčky, nebo se vyhrabat po cestě k meteorologické stanici. Nesmíte tam ovšem zapadnout jako já :þ Obloha je tam výtečná, moje eskvéemko ukazovalo v prosinci se sněhem přes 21,7 MSA. Nedaleké Passo San Pellegrino nebo Karerpass za návštěvu nestojí, to jsou přesvícená lyžařská střediska. Podobné to bude asi i na Passo Rolle, tam jsem ale už nejel. Lepší by mohl být možná Broncon, ale ten už je asi moc na jihu a s altitudou jen o něco málo vyšší než Sněžka se rovněž stěží kvalifikuje mezi elitu. Tak tam jsem také nebyl :)

V Jižním Tyrolsku je tedy řada míst, kam se dá vyjet autem i v zimě a pozorovat tam. Nejlepší je podle mého Passo di Pennes (po německu Penser Joch), pokud potřebujete čistý západní obzor, volte klidně Passo di Monte Giovo, tj. Jaufenpass. Výhodou všech těchto lokalit ale zejména je, že jsou za hlavní hradbou Alp. Ta zadrží nízkou inverzní oblačnost na severní straně hor a dál na jih bývá pak už krásně jasno. Každopádně doporučuju jezdit vždy rovnou na několik nocí a vyzkoušet klidně těch míst víc. Jet tam a zpět jen na otočku mi nedává vůbec smysl. Já už to tak dávno nedělám. Tři noci, tedy aspoň prodloužený víkend jsou minimum.

A co vy? Nepřidáte se při nejbližším novu? Nebo vás to nezlákalo a raději budete čekat až do podzimu a vyrazíte jen na osvědčený Edelweiss? Nebo už v zimě někam na jih za teplem dávno jezdíte? Co si o tom myslíte? Podělte se v komentářích…

Vic KaL ◊!

Copak o to, zima je to pěkná! Mrzne, až praští, sněhu máme, jako už dlouho nepamatuju, ale pozorovat se v tom prakticky nedá! A jak stará pranostika „V mrazivém lednu, s teleskopem nehnu“ naznačuje, tak jsem toho zatím neměl možnost ani moc napozorovat. Kometární okénko tak vzniká jen na základě tří pozorování od začátku roku, a to ještě pod naší mizernou oblohou.

Nov se ale blíží, tak je potřeba vědět, na co bychom se mohli podívat, kdyby se v dohledné době vyjasnilo (což se teda upřímně zatím nezdá), anebo si člověk zajel tam, kde bude přeci jen lépe.

Z večerní oblohy nám rychle mizí spolu se souhvězdím Vodnáře stále slušně jasná C/2025 T1 (ATLAS). Máme tak už jen pár dní na to se s ní rozloučit. Je to sice pořád takový difúzní flíček asi 11. hvězdné velikosti, ale zapadá ještě pomalu za světla, tak už to není taková vypalovačka, jako třeba před měsícem.

Na špičce kometární hitparády se v lednu usadila 24P/Schaumasse. To je také difúzní mrška, avšak o něco větší a asi o magnitudu jasnější. Bohužel je vidět až v druhé polovině noci, takže musíme buď ponocovat, nebo si lépe přivstat nad ránem, kdy je už hezky vysoko. Prochází nyní Pastýřem.

Když už budete v 5 ráno vzhůru, zkuste ještě i 210P/Christensen. Slábne pomaleji, než se čekalo. Má nyní kolem 14 mag a nachází se ve Vahách, kde se toulají ještě dvě další krátkoperiodické krasavice: 235P/LINEAR je podobně jasná, a proto v běžném půlmetru celkem dobře viditelná, oproti tomu 40P/Vaisala je o dost slabší (16 mag) a tudíž spíš jen pro fajnšmekry.

O něco snazší než toto trio je určitě 240P/NEAT. Ta sice už také slábne k 14 mag, ale zvečera je pěkně vysoko v Beranu, tudíž snadno pozorovatelná. Komponenta B ale značně zeslábla a naposledy se mi ji ani nepodařilo za horších podmínek už vykoukat.

Lepší bude zkusit hned o pár stupňů vedle se promítající C/2022 N2 (PanSTARRS). Má rovněž 14 mag, ale jasnost si zatím celkem drží, i když to s ní také půjde záhy rychle z kopce.

Pokud máte aspoň 16″ zrcadlo, zkuste ještě i C/2025 R2 (SWAN). Putuje Rybami a mám pocit, že při dalším novu ji už nespatříme. A prubněte i C/2022 QE78 (ATLAS). Ta přechází z Lva do Raka a jeví se také jako objekt 15. maličkosti. Tuto jasnost si ale na rozdíl od SWANky ještě nějakou dobu udrží. Nic víc ale od ní už nečekejte.

Když už v těch místech budete, miřte bezpodmínečně na 3I/ATLAS! Nebude tu s námi už moc dlouho! Zatím je pořád pěkně jasná (12 mag), takže na ni stačí i trpasličí desetipalec. Je potřeba si ji užít, dokud to jde. Kdo ví, kdy se něco podobného ještě objeví. Za pár let možná budeme už jen vzpomínat na ty báječné časy, kdy tu byla nevšední návštěvnice z jiných světů…

A nezapomeňte zkontrolovat ani prskající 29P/Schwassmann-Wachmann. Po posledním outburstu si udělala hezkou nesouměrnou komu, tak je zas na co koukat. Pyšní se jasností asi 13 mag, je na tom tedy pořád docela dobře.

Dokud se mi nepodaří vyjet pod lepší oblohu, tak toho bohužel nemohu více nabídnout. Kometek 15+ je na obloze spousta, chce to ale tmavší, nejlépe alpské nebe. Zimní měsíce se zkrátka musí nějak přežít. Můžeme se ale těšit, že se nám v únoru na oblohu vrátí C/2024 E1 (Wierzchos), a sám jsem zvědavý, jak se předvede v březnu C/2025 R3 (PanSTARRS). Binar, který by na ně měl pohodlně stačit, mám už v pohotovosti.

Tak zas za měsíc…

Kometám zdar!

Vic KaL ◊!

Stručně a přehledně. Rok 2026 je především o zatměních a meteorických rojích. Srpen přinese mimořádné zatmění Slunce a také částečné méně výrazné zatmění Měsíce. V dubnu dostaneme ochutnávku na léto v podobě meteorů Lyrid. Vrcholem budou v srpnu Perseidy a v prosinci Geminidy za vynikajících podmínek. Venuše bude Večernicí i Jitřenkou a pokud začátek roku patří především velkým planetám, konec roku přinese i Merkur a Mars. Na Vánoce tu máme superúplněk. Přehled je k dispozici také v PDF.

ZATMĚNÍ

Slunce 12. 8. (středa), v severním Španělsku jako úplné; v ČR zač. 19:19 – MAX 20:11 (88 %), západ Slunce asi 20:25 -> další částečné zatmění Slunce v ČR 2. 8. 2027, dopoledne, v Egyptě úplné 6,4 min!

Měsíc částečné zatmění 28. 8. (pátek) nad ránem; dobré do 4:15, pak obtížnější; východ Slunce 5:05 a západ Měsíce 5:10 -> příští úplné zatmění Měsíce až na Silvestra 2028.

PLANETY a MĚSÍC

Večer nejprve VELKÉ PLANETY – Saturn je nejvýše už po západu Slunce a Jupiter vrcholí uprostřed noci; vedle Saturnu slabý Neptun; Uran pod Plejádami.

VENUŠE jako Večernice – od března nevýrazná a od května lépe viditelná; v květnu seskupení s Jupiterem a Měsícem; v létě zmizí, na konci roku opět jako Jitřenka.

MARS na ranní obloze od léta, MERKUR nejlépe v únoru a březnu večer, pak v srpnu ráno a v listopadu ráno i s Venuší.

ZÁKRYT VENUŠE MĚSÍCEM – 14. 9. před polednem nízko na obloze.

SUPERÚPLNĚK 24. 12.

METEORY

22. 4. Lyridy – Měsíc před první čtvrtí téměř neruší, ale maximum má nastat až ve 12:00.

12./13. 8. Perseidy – skvělé podmínky, Měsíc neruší, je v novu (zatmění Slunce).

13./14. 12. Geminidy – Měsíc brzy zapadá a vůbec neruší v ideálním čase 21:00–6:00.

 

Ideální pozorovací podmínky Jupiteru díky jeho opozici se Sluncem, pomalé loučení se Saturnem a úkazy jeho největšího měsíce Titanu, Měsíc v Jesličkách i Plejádách, jasná kometa 24P/Schaumasse na ranní obloze. To jsou hlavní události na lednovém nebi. Naopak letošní Kvadrantidy ruší Měsíc v úplňku.

Mapku stahujte v PDF zde: Skymap_01-2026